Jestli tak trochu ulítáváte na době, kdy všechno poháněla pára, dámy ještě nosily korzety a my jsme teprve čekali na odtržení od Rakouska-Uherska, mám pro vás tipy na knížky, které vás do 19. století spolehlivě přenesou.
Pražský hřbitov – Umberto Eco
Od chvíle, kdy jsem se stěží prokousala Ecovou knihou Foucaultovo kyvadlo, jsem brala každého, kdo tohoto spisovatele vychvaloval, jako intelektuálního snoba. Jenže od mého dostaveníčka s kyvadlem uteklo mnoho let a na některé autory prostě musíte mít trochu načteno, abyste tolik netápali v hromadě drobných narážek.
Pražský hřbitov jsem shodou okolností otevřela zrovna v den, kdy Umberto Eco zemřel. Eco využívá reálné postavy a reálné historické okamžiky, které spojuje jedna vymyšlená postava cynického falzifikátora Simoniniho. Ten je od dětství posedlý spiknutím židů a velkou část života vyplýtvá na dílo, které by je mělo zničit. A do toho všeho ještě zasahují tajné služby Itálie, Francie, Ruska, Pruska, jezuité a zednáři. A satanisté a iluminátoři. A revolucionáři i zarputilí udržovatelé starých pořádků. A Simoniniho alter ego. A taky pražský židovský hřbitov.
Je neuvěřitelným mistrovstvím tohle všechno spojit do příběhu, kde to všechno drží pohromadě a přitom v té správné míře využívat mystifikace i reálné postavy a citovat ze skutečně napsaných děl. Přistupovala jsem k Pražskému hřbitovu trochu s nedůvěrou pod vlivem kamarádova varování, že si Eco vážně dost vymýšlí. Doporučuju přečíst si i doslov, kde se poměry toho skutečného a vymyšleného uvádějí do jasnějšího světla. I když samotná knížka ukazuje, jak je snadné nechat rozpít ostré kontury pravdy.
Mlýn na mumie – Petr Stančík
Pokud se český film nedokáže s důstojností vrátit k tradici starších absurdních filmů, v české literatuře je to něco jiného. Mlýn na mumie mi trochu přípomínal film Adéla ještě nevečeřela, ale v
knize hraje větší roli politika, jídlo a jiná rozptýlení lidského života. Na začátku jsem byla tím květnatým stylem tak unešená, že jsem si někeré odstavce dokonce přečetla i dvakrát. Stejně jako v případě Pražského hřbitova se hlavní hrdina Durman proplétá událostmi 19. stol. A do toho se sem tam stane nějaká vražda.
Ačkoliv to na začátku zase vypadá na jednu z těch knížek, kde se hrdinný policejní komisař pouští do lovu nábožensky motivovaného sériového vraha, patří Durman spíš k těm mužům, pro které není důležitý výsledek, ale cesta k němu. A stávají se mu na ní neuvěřitelné věci. Asi v půlce došel knížce (nebo mně) dech. Autor se někdy nechá tak moc unést nacionalistickým tónem, až to působí směšně. Těžko říct, jestli šlo o záměr. V jednu chvíli je najednou všeho až moc – detailních popisů žranic i divokých setkání s dámami z dobré společnosti i z bordelu. A přesně v tomhle bodu pošle Stančík Durmana do Mexika a zase se to rozjede. Mlýn na mumie se prostě čte jedna radost.
Dál se bál juvenilního démona jménem Krucáb, který se před třiadvaceti lety vylíhnul uvnitř velké pukliny ve zdi hned vedle jeho kolébky, a skrze další praskliny jej mohl sledovat všude, kam se mu zamanulo. Nebylo před ním úniku, protože praskliny jsou všude a ve všem, a kde nejsou, tam si je Krucáb snadno propraská, dokonce i do pokoje samotného Františka Josefa I. v Schönbrunnu, jak se Durman osobně přesvědčil, když mu tam císař kdysi udělil audienci. Prostě - Krucáb byl původně obyčejné strašidlo, jaké se přisává na duši téměř každého dítěte, avšak zpackané vymítání páterem Ignácem Hankou od svatého Jindřicha, bratrem slavného objevitele rukopisů Václava Hanky, mu způsobilo poruchu růstu, takže se jako ostatní během puberty svého hostitele nezakuklil, ani z něj později nevyletěla můra bludu. A tak musel dál strašit Durmana i v dospělosti, doteky vláknitých pařátů či pohledy utkanými z prachových spirál.
Lord Mord – Miloš Urban
Umístěním do Prahy 19. stol. mi Mlýn na mumie připomněl Lorda Morda. Není to žádná horká novinka, ale stojí za zmínku. Čeho se předchozí knížka dotkne jenom letmo, toho využívá Lord Mord naplno. Jevištěm je pražské židovské ghetto postupně požírané asanací. Výborné místo pro vraždění, které se bere vážně a atmosféra je tu na rozdíl od Durmanovy Prahy dost temná. Vraha jsem odhalila rychle, takže pak už jsem hlavně sledovala, jak se Praha na konci předminulého století rychle měnila. Urban má nastudováno.
