Dokumenty z našeho výběru spojuje nefalšovaná širokoúhlost. Můžete se podívat na jakýkoliv kontinent, mezi ty nejvyspělejší i zaostalejší části světa. Dávkujte si je opatrně. Stačí jeden, abyste zažili znechucení, dojetí i radost. Tyhle příchutě jsou namíchané v různém poměru, proto začnu kouskem, kde jsem negativní pocity zažívala nejvíc. Na konci seznamu už je film, který si klidně můžete pustit na uklidnění před usnutím.
Cesta času - Terrence Mallick (2016)
Poslední novinkou v tomhle žánru je Cesta časem. To, co bylo u Stromu života prologem, se tady protáhlo do celého dokumentu. Mallickovu poetiku každý neskousne a sami jsme zažili, že právě během začátku Stromu života odešlo z kina asi nejvíc lidí. Nám se to líbilo a těšili jsme se i na Cestu časem. Záběry přírody byly ohromující. Jenže… Tyhle krásné záběry byly kombinované s krátkými vsuvkami z lidského života, které vypadaly, jako kdyby je někdo pouštěl ze staré VHS. Trhalo to oči. A do toho paralelně probíhal příběh evoluce. Celé mi to připadalo jako kdyby se Mallick snažil odpovědět si na otázky „odkud jdeme, proč jsme tady a kam směřujeme?“. Ale k rozluštění dochází jenom z malé části. Sekvence s „matkou zemí“ se vizuálně povedly, ale doporučuju nesoustředit se na komentář, který začal být rychle únavný a přestala jsem ho nakonec vnímat úplně. Jak říkal Honza „Není to oslava života, ale spíš smíření se smrtí.“ Více na CSFD>>
Home – Yann Arthus-Bertrand (2009)
Tady mi to opět kazil komentář. Českou verzi namluvil Zdeněk Svěrák a mně neustále naskakovaly vzpomínky na Lotranda a Zubejdu a staré české pověsti, které jsme si pouštěli v autě, když jsem byla malá. Tam to fungovalo, tady ne. Home má oslavnou, dramatickou ale zároveň i hodně poučující linku, která je chvilkami otravná, chvilkami hodně zajímavá. Obraz a hudba dotvářejí pocit velkoleposti, který z toho máte a hlavně končí optimisticky. Více na CSFD>>
Dokument je celý na youtube: https://www.youtube.com/watch?v=jqxENMKaeCU.
Baraka - Odysea země (1992) a Samsara (2011) – Ron Fricke
Nepadne ani jedno slovo, a přesto mě to hodně vzalo. Autor obou filmů Ron Fricke nejdříve spolupracoval s Godfreyem Reggiem, který natočil podobně laděné dokumenty, ale žák přeskočil mistra. Baraka a mladší Samsara jsou krásnou básní o lidstvu a Zemi, která si vystačí „jen“ s obrazem a úžasnou hudbou. Samsara je pro mě úplně nejlepším dokumentem z tohoto žánru. Práce na něm nebylo málo. Jeho natočení si vyžádalo návštěvu 25 zemí a trvalo ve srovnání s Barakou (něco přes rok) mnohem déle - 5 let. Oba filmy na rozdíl od ostatních ze seznamu, ukazují i náboženskou stránku lidstva. Jsou tu krásně zachycené obřady jako je třeba křest nebo tvoření mandaly, ale „děj“ vás nenechá vydechnout a nezapomíná ani na odvrácené stránky jako je děsivá automatizace výroby ve „vyspělé“ části světa. Více na CSFD k Barace>> a k Samsaře>>
Cesta do školy (2013) – Pascal Plisson
Rozhodně nezpůsobuje traumatické regresní zážitky zpátky do školních lavic, kdy jste byli před celou třídou zkoušeni z nenáviděného předmětu nebo museli dojídat nechutné jídlo ve školní jídelně. Děti z Keni, Argentiny, Maroka a Indie takové problémy neřeší. Oni se především musí do té školy dostat. Carlito má ještě celkem fajn cestu, protože jezdí na koni, ale Samuel je na vozíčku a každý den musí ten vozík tlačit jeho bratři. Více na CSFD>>
Mimina (2010) – Thomas Balmès
Největší lehkost mají Mimina a ukazují úplně odlišné přístupy rodičů ke 4 dětem z různých částí světa – Namibie, Mongolska, USA a Japonska. A když je to poskládané vedle sebe, je to celkem sranda. Děti byly natáčené od narození do jednoho roku. Více na CSFD>>
