Po téměř třech týdnech na cestách ještě plní dojmů dáváme s Honzou dohromady naši cestu, která začala krátkou zastávkou v Lisabonu a pokračovala na Azorské ostrovy. I když bych si hrozně přála už tam denně sepisovat cestovní deník v houpací síti, za zvuku cikád (cikády na Azorech nejsou) a popíjet u toho piña coladu, budu si muset počkat na nějaké jiné místo. V realitě jsme měli docela náročné tempo a večer jsme většinou rovnou padali do postele, a tak nám nezbývá než se ohlédnout zpátky až v pohodlí domova.

V březnu, kdy jsme tento výlet začali plánovat, jsme měli k dispozici jen pár blogových článků, které do omrzení opakovaly informaci, že na ostrovech nefunguje hromadná doprava, je tu ošklivé počasí a neexistující společenský život. Neodradilo nás to a po vlastním průzkumu internetu a map jsme samozřejmě odjeli o dost informovanější a natěšenější než, když jsme se dozvěděli o Azorech poprvé. I přesto nás čekalo dobrodružství, na které nás nikdo nepřipravil. Vrátili jsme se zpátky bohatší o zážitky ze 4 ostrovů, o dalších téměř 200 km v nohách, 2 500 fotek a videí (z toho dokonce 4 společné, v tom se zlepšujeme) a taky o spoustu zajímavých setkání.

Díky za všechnu tu krásu, kterou jsem mohla vidět. Díky za americkou stařenku Yolu, která se po cestě do Santiaga de Compostela ocitla v jednom azorském hostelu, kde jsem s ní mohla mluvit o tom, co může dát ženě cestování o samotě. Díky za neuvěřitelně sečtělého Artura, který nám odpověděl na všechny naše otázky o Azorech a nakonec nám dal jednu radu do života („You must have your own plan, otherwise you will be part of someone else's plan.”). Díky za toho azorského Kanaďana, který nám dal zadarmo šest vajíček od vlastních slepic. Díky za krásnou Florentinu z Floresu, která nás vzala stopem a zajela kvůli nám na ty nejkrásnější vyhlídky.

Konec rozněžňování, pokud se také rozhodujete o cestě na Azory, myslete na tři nejdůležitější věci:

• Počasí – nepředvídatelné i v první polovině června, kdy jsme se tu pohybovali. Sluníčko pálilo, ale jakmile se schovalo za mraky nebo zapadlo, začala být pro změnu docela zima, takže jsme měli v batohu přibalené jak šortky, tak bundu. Ostrovy jsou poměrně hornaté, takže může být jedno počasí na pobřeží a zcela jiné na vrcholcích hor. Na ostrově Pico se dokonce nachází nejvyšší hora Portugalska.
  
  
• Doprava – na vlastní kůži jsme si ověřili, že na všech ostrovech existuje autobusové spojení. Mezi ostrovy se můžete přepravovat letadlem nebo trajektem. Platí, že nejlepší spojení je na hlavním ostrově São Miguel, ve všední dny a v hlavní turistické sezóně (červenci a srpnu). Půjčovny aut jsou velmi rozšířené a zapůjčení si můžete zařídit rovnou na letišti. Všude jezdí taxíky a pokud tam vede slušná silnice, tak i na turistická místa. Nám se vyplatily především pro dopravu na letiště. Hlavním dopravním prostředkem nám ale byly naše vlastní nohy. Podrobně rozebírám dopravu na azorských ostrovech níže.
  
  
• Jídlo – taky jste protivní i na ty nejhodnější lidi kolem sebe, když máte prázdný žaludek? Restaurace tu bez problémů najdete, ale pokud jste vegetariáni, moc si v nich nevyberete. Na menších ostrovech jsou obchody hůře zásobené a stydím se za to, že jsem automaticky očekávala, jak si tu koupím kokosové mléko a uvařím karí. Obrovský rozdíl je přirozeně mezi hlavním městem Pontou Delgadou na ostrově São Miguel, kde nás například v úžasném hostelu Out Of The Blue pohostili luxusní veganskou večeří a mezi ostatními vesnicemi na menších ostrovech, kde se v jídelníčku jednoznačně preferuje maso

Azory jsou doslova kravím rájem a jsou důležitým producentem mléka a hovězího masa. Krávy celý den jen okusují velké zelené planiny, kde se volně pohybují s telaty a občas je v dálce hlídá býk. Na všech ostrovech jich žije zhruba čtvrt miliónu a podobného čísla dosahuje i populace Azořanů. Obě skupiny se vyznačují velkou zvědavostí a přátelskostí, ale s tou první se potkáte častěji :) Zdrojem obživy byl dříve i lov velryb, zato dnes už můžete díky bohu jen jezdit na moře a doufat, že je uvidíte nebo si zajít do muzea (bývalé továrny na zpracování velryb) v Santa Cruz na Floresu a snést zdejší nostalgický tón vzpomínek na staré dobré časy velrybářství. Není divu, že když jsme v nějaké zapadlé hospůdce pronesli slova „no peixe, no carne“ (žádné ryby, žádné maso), dostali jsme leda tak protočené panenky od místní ženy za pultem.

Azořané nejsou jen chovatelé zvědavých krav, ale také velcí zahradníci. Podle fotek z tripadvisoru jsme od jejich městských parků nic nečekali a těšili se spíš na to, co tu vytvořila příroda sama, o to víc jsme pak byli překvapení, když jsme je navštívili. Občas se tu při pěší tůře nevyhnete chození po silnici, které vám zpříjemňují hortenzie vysázené na okrajích. Roste tu hodně endemitů a určitě má smysl sem jet, pokud rádi chodíte na výšlapy a jste aspoň v srdci trochu botanici. Zdejší pastevecké cestičky se pomalu mění na stezky pro turisty a snad ostrovům přinese turismus v budoucnu víc peněz a zároveň nezničí jejich duši. Každopádně díky zmíněné nepředvídatelnosti počasí a samotnému faktu, že ostrovy jsou daleko uprostřed Atlantského oceánu a mají jen omezené letecké kapacity, nějaký masivnější příliv turistů asi nehrozí.

Z devíti ostrovů jsme si vybrali jako cíl čtyři z nich, tak se na ně podíváme trochu podrobněji :

OSTROV I. : São Miguel

Vzhledem k tomu, že naše letadlo z Lisabonu nabralo asi tří hodinové zpoždění, jsme se rozhodli změnit plán. Místo autobusu, který stejně nestaví přímo na letišti, jsme si vzali taxíka, který nás odvezl až na naši první zastávku do Furnasu, městečka uprostřed pozůstatků obřího kráteru vyhaslé sopky. Abychom si ten luxus něčím vyrovnali, ubytovali jsme se v kempu. V nejkrásnějším kempu, ve kterém jsem kdy byli!

Pokud jsem se za celou dobu nezbavila své paniky z plavání v moři, tak u stanování jsem trochu povolila. Kemp byl v červnu plný tak ze třetiny, podle správce bývá úplně plno během července a srpna. Noc nám kazil jen vytrvale falešně zpívající mladík, kterému došel dech až v ranních hodinách. Odměnou za rušnou noc nám byl ranní výhled na panorama se stoupající párou, stálý důkaz doznívající sopečné činnosti.

Co vidět:

• Lagoa das Furnas – celé jezero v kráteru sopky si můžete obejít. Na začátku stezky jsou horké prameny. Místní u nich vytváří otvory, ve kterých se vaří místní specialita – cozido (směs vařené zeleniny a masa). Zastavili jsme se i u opomíjeného přírodního parku Mata - Jardim José do Canto, kterému vévodí jinak známá silueta kostela Nossa Senhora das Vitórias. Skrze lesy exotických jehličnananů (Cryptomeria japonica) jsme k našemu překvapení došli kolem vzrostlého sekvoje k prvnímu opravdu monumentálnímu vodopádu - Salto do Rosal.
  
  

• Ostatní horké prameny – na okraji Furnasu leži hlavní a nejvíce aktivní vřídla, které určitě stojí za návštěvu, hlavně večer, kdy tu nikdo není. Jen občas se tu zastaví místní s lahví. Nejsou tu žádné popisky, tak se teprve od nich můžete dozvědět, ze kterých pramenů můžete pít (chutí nám připomínaly prameny z Karlových Varů.) a které jsou lepší jen na omývání obličeje :)  Většina není ani na jedno, mají vařící teplotu a můžete leda tak vdechovat jejich sirnou „vůni“. I to má ale prý ozdravné účinky. V dalších částech města můžete najít i prameny vhodné ke koupelím.
  
  
  

 

 

• Terra Nostra – nádherná botanická zahrada ve Furnasu pod širým nebem, která se nachází v blízkosti vstupu do místního hotelu (Terra Nostra Garden Hotel). Je v něm také venkovní bazén a soustava menších bazénků s termální vodou, kde se můžete vykoupat. V deset v něm ještě nikdo nebyl a nepatrně se zaplnil až kolem dvanácté. Cena vstupného je 8 euro a vydržíte tu strávit klidně půl dne. Zahrady jednoznačně stojí za to.
  
  
  

V městečku Furnas jsme strávili necelé tři dny a pak jsme pokračovali dál z autobusové zastávky u horkých pramenů na okraji města (viz výše) do São Brás a k našemu dalšímu cíli - čajovým plantážím.

 

• Čajové plantáže - São Miguel je jediným místem v Evropě, kde se pěstuje čaj. Na plantáže Chá Gorreana a do samotné továrny, která funguje i jako muzeum je volný vstup a můžete tu ochutnat místní čaj. My jsme si odsud odvezli několik balení zeleného i černého druhu - vhodný dárek z ciziny, pokud máte krosnu. V blízké vesnici Maia jsme zašli na krásnou stezku po pobřeží.
  
  

 

Do Ribeiry Grande jsme jeli také proto, abychom se podívali na další horké prameny (Caldeira Velha), ale v horách bylo deštivo a výhodnější bylo zůstat na pobřeží. Nakonec jsme se podívali do místních kostelů a za městem se prošli podél bizarních útesů a poloostrovů vzdorujících erozi. Další den nás čekala trochu komplikovanější cesta z Ribeiry do Ponta Delgady, kde nám navazoval spoj do Sete Cidades, největšího kráteru na São Miguelu.

 

 

• Sete Cidades – místo jsme měli na seznamu jako jeden z hlavních bodů pobytu na São Miguelu. Ale při naší smůle a štěstí zároveň jsme ze zdejší vyhlídky na modré a zelené jezero v kráteru neviděli vůbec nic. Vynahradili jsme si to částečně okružní cestou kolem jezera Lagoa Verde, která místy působila jak cesta džunglí.
  
  Zajímavá zastávka byla i v místním hotelu duchů Monte Palace. Tady nám mlha, stejně jako v lesích nevadila, dodávala místu ještě víc atmosféry jako z postapokalyptického filmu. Jen venku kolem hotelu už začaly opravy a tím možná skončí až příliš snadný urbex. Mlžný opar a oblačnost se nad jezery drží často, a tak si návštěvu opravdu nechte na den, kdy bude úplně jasno. Přespali jsme tu v dalším kempu, kde nebyl skoro nikdo a přespání jsme měli zadarmo. Jsou tu záchody a jen venkovní sprchy.
  
  

• Ponta Delgada – v hlavním městě si kromě památek v centru určitě zajděte do úžasného parku Jardim António Borges. Pokud nemáte dost, tak můžete zajít do botanické zahrady Jardim José do Canto. Jen je znát, že jde o instituci, chybí tu lavičky na sezení, platí se vstup a květena je sice unikátní, ale park a zázemí není tak příjemné jako u volně přístupného Antónia Borgese. Pokud byste měli zájem se podívat do jeskyně Gruta do Carvão, zarezervujte si vstup předem a nedělejte stejnou chybu jako my, kdy jsme se po cestě přes celé město dozvěděli, že volno je až další den, ale to už jsme měli v plánu odlet na další ostrov.
  
  

Doprava

Sao Miguel mají mezi sebou rozdělené tři autobusové společnosti na sever - západ - jih. V řádech jsou napsány jen základní zastávky (jejich pozici najdete bez problémů na mapy.cz). Ve větších městech totiž staví skoro na každém rohu a jezdí na čas (někdy i o pár minut dříve). Přímé odkazy na jednotlivé řády najdete výše (zdroj je ve flashi - www.smigueltransportes.com)  nebo můžete využívat částečně aplikaci do mobilu - Bus Guide of São Miguel (chybí západ). Taxi mezi letištěm a Pontou Delgadou stojí 10 eur.

 

 

OSTROV II. : Flores

 

Spolu s nedalekým ostrovem Corvo to byl pro nás vrchol naší výpravy. Floresané si (spíše se vtipem) stěžují, že ostatní ostrovy si do svých propagačních materiálů často „půjčují“ záběry právě odsud.

Pedro, který nás ubytoval v malém domku na pobřeží, nám řekl, že až budeme odjíždět, můžeme mu klidně nechat klíče v zámku a peníze na stole, že se tu stejně nezamyká. Opravdu jsme tu zažívali velký pocit bezpečí a úžasu nad zdejší přírodou. Ta nám doslova začínala hned za domem, odkud jsme mohli pozorovat vodopády.

Každý ostrov je jiný a zatímco São Miguel byl mnohem rušnější a chlubí se svými horkými prameny a obřími krátery s městy, na Floresu jsme nachodili spoustu kilometrů o samotě mezi vodopády a strmými skalami.

Co stojí za vidění:

Jako výchozí pozici doporučujeme krásné městečko Fajã Grande, kde je opět možné se ubytovat i v kempu. Odsud se můžete vydat na tyto místa:

• Poço do Bacalhau – v podstatě součástí města je první vodopád, kam lze dojít po krátké cestě mezi opuštěnými kamennými vodními mlýny. Romantika jak z filmu Cesta do fantazie.
• Poço das Patas – Z obrovské výšky tu padají vodopády do krásného jezera a my jsme se tu cítili jako v ráji. Pak nás čekala příjemná cesta v zeleni mezi zídkami, za kterými nás pozorovaly krávy až do Fajã Grande.
  
  

• Fajã Grande – Ponta Delgada – náš nejnáročnější trek, který začal ostrým výstupem po prastaré ovčácké stezce, kudy ještě nedávno místní chodili denně. Na vrcholcích hor jsme se procházeli mezi mechem, co se dokáže po nasáknutí vodou zvětšit až 10x. Právě tento mech byl první, který se kdysi dávno „vyšplhal“ na nově vzniklé azorské ostrovy a přinesl sem život. Tyto náhorní plošiny, které mohou připomínat islandskou krajinu, živí desítky vodopádů, které padají z několikasetmetrových útesů dolů. U rozcestníku k majáku Ponta do Albarnaz jsme se vraceli po stezce zpátky do Fajã Grande, kde se nám otevírala neuvěřitelná panoramata. Trek měl asi cca 25 km, viz mapa.
  
  

 

V neděli, což je den, který nedoporučujeme pro přesun autobusem, jsme se potřebovali dostat z Fajã Grande do Santa Cruz.

• Lagoa Rasa a Lagoa Funda – díky našemu obrovskému štěstí jsme si stopli Florentinu, která se tu narodila a rozhodla se, že nám po cestě do Santa Cruz ukáže ty nejlepší vyhlídky. Mezi nimi i tato dvě jezera.
• Faja Grande – Lajedo – nestihli jsme si to tu projít celé, ale přátelská skupinka Švýcarů, které jsme všude potkávali si cestu chválili (snad příště…), tak ji nevynechejte, až na Floresu budete.

Na poslední dva dny na Floresu jsme se přesunuli do Santa Cruz. Jsou tu malé pláže, ale rozhodně nejsou přeplněné. Mezi útesy jsou vytvořené krásné přírodní bazénky plné života. Tak plné, že jsem v nich moc dlouho nevydržela :D Azory celkově nejsou místo vhodné na to, abyste tu týden strávili jen koupáním v oceánu. Pokud tedy nejste nadšení potapěčí, jako Honza, kterému hned dva Azořané ochotně zapůjčili brýle se šnorchlem.

 

• Park na Grande Rota - v Santa Cruz začíná velká ostrovní stezka zvaná Grande Rota das Flores, která obkružuje ostrov směrem na sever do Ponta Delgady přes Fajã Grande až na jih do Lajeda (můžete ji jít po částech jako my). Ze Santa Cruz stojí za to po ní dojít do Reserva Florestal de Recreio Luís Paulo Camacho (další park se spoustou zvířat). Dál už je stezka místy naprosto neudržovaná džungle, kde by se uplatnila mačeta. Vzdali jsme to u nádherné vyhlídky před výstupem k městečku Cedros a vrátili se do Santa Cruz po silnici.

Strasti našeho krátkého života v „hlavním městě“ na ostrově Flores by se daly shrnout asi takhle: paní domácí, která neumí ani slovo anglicky, upozorňuje, abychom si nezapomněli zavírat okno, jinak nám do pokoje skočí „mňau“. V noci nás budí pták, který vydává zvuky, jaké byste čekali u smějícího se blázna. Když jsme ještě nevěděli, co to je zač, bylo dost znepokojivé slyšet tenhle zvuk před domem a za další dvě sekundy ze zahrady. K ránu střídá buřňáka kohout a toho pak zase evidentně nespokojená bučící kráva. Pár metrů za domem kde bydlíme, začíná ranvej, ale letadla tu naštěstí skoro nepřistávají. Na vedlejší ostrov Corvo se dá přeletět za 6 minut. Nepotkali jsme ale nikoho z místních, kdo by toto spojení někdy využil.

 

Doprava

Častější spojení autobusem probíhá v červenci a srpnu. Jsou tu samé lineární stezky, takže nejpohodlnějším způsobem dopravy je domluvit si auto, které vás odveze na začátek cesty. My jsme takhle aspoň částečně využili OC Experience - z letiště v Santa Cruz do Faja Grande na druhé straně ostrova jsme se dostali za 20 eur. Stopování tu funguje taky. Na ostrově, kde žije 4 000 lidí, vás rád někdo vezme jako společníka. Z Lajes do Santa Cruz a na Corvo jezdí pravidelná lodní doprava - www.atlanticoline.pt - Vzhledem ke vzdálenosti cca 500km od ostrova São Miguel bychom ale plavbu lodí z Floresu příliš nedoporučovali.

 

OSTROV III.  : Corvo

Nedaleký ostrov je vlastně pozůstatek jednoho velkého vůlkánu na jehož úpatí se krčí malá vesnička Vila da Corvo s 200 obyvateli. Při jednodenním výletě jsme se lodí podívali i do jinak nedostupných obřích jeskyní na severním pobřeží Floresu. Některé vodopády tu padají z útesů přímo do oceánu. Pro plavbu na Corvo jsme využili OC Experience, kteří nám zajistili člun, auto na vrchol sopky (to jsme ani nečekali, ale nakonec jsme byli rádi) a skvělého průvodce Artura.

Krajina tvořená z jezírek a kopců uvnitř vulkánu symbolizuje podle místních obyvatel jednotlivé azorské ostrovy. Tak například nejvyšší kopec z kterého jsme se rozhlíželi uprostřed vulkánu zastupoval horu Pico. Původně jsme plánovali cestu na Corvo po vlastní ose s využitím trajektu, ten ale mimo sezónu vyplouvá jen dvakrát týdně.

 

 

OSTROV IV. :Terceira

Terceira byla na krátkou dobu jediným pozůstatkem portugalského království během krize nástupnictví na konci 16. století. Dlouhá historie je tu znát a Angra do Heroísmo působí spíš jako příjemné chorvatské letovisko než jako ostatní azorská města s víceméně zemědělským duchem vesnice.

Co stojí za vidění v Angra do Heroísmo?

• Jardim Duque da Terceira – městský park s krásnou vyhlídkou, kterému dominuje nepřehlédnutelný památník připomínající obelisk.
  
  

• Igreja do Santíssimo Salvador da Sé – největší kostel na Azorech, svým stylem o dost jiný, než jsme zvyklí od nás.
• Monte Brasil – pozůstatek sopky nalepené na město. I když tu stále existuje vojenská základna, místo je spíš městským parkem, který křižují turistické stezky. Na nich můžete potkat skupinky nebojácných daňků a když budete mít štěstí jako my, tak uvidíte z vyhlídky na moře skákající delfíny.

Co navštívit jinde na Terceiře?

• Mistérios Negros - svoje narozeniny jsem strávila na takto pojmenované stezce mezi lávovými kameny a v lese, kde jsme si připadali jako hobiti v Temném hvozdu.
  
  

 

 

• Jeskyně Gruta do Natal a Gruta do Algar do Carvao – až se projdete po Mistérios Negros, zamiřte do nedalekých jeskyní. Otevírá se ve 14:00. Gruta do Natal je vlastně soustavou tunelů, kterou kdysi protékala láva. Ve stínu bombastické jeskyně Algar do Carvao je méně navštěvovaná. Algar oproti tomu nabízí jedinečný pohled ze dna sopouchu vulkánu, který se nad vámi tyčí jak katedrála.
  
  
  

 

 

• Igreja de São Sebastião – údajně nejstarší kostel na Azorských ostrovech najdete přímo na zastávce autobusu. V interiéru je zdoben krásnými pozdně středověkými freskami. Začíná u něj turistická cesta podél pobřeží na útesy s dalekými výhledy.
  
  
  

 

Doprava

Z letiště v Lajes jsme si vzali taxíka do Angra do Heroísmo za 20 eur. Hlavní zastávka autobusů v Angře je na Praça Velha. My jsme využili autobus na cestu do Vila de São Sebastião (jezdí v celou, poslední autobus tu odjíždí v 19:00 ve všední den). K jeskyním uprostřed ostrova jsme nakonec sáhli po nejpohodlnějším řešení a dojeli tam taxíkem, podle zdejšího parkoviště jsme ani zdaleka nebyli jediní. Na rozdíl od ostrova Flores neexistují na Terceiře delší lineární turistické stezky, pouze kruhové.

Co nás na Azorech překvapilo

 

• Absence chodníků – není to tak všude, naráželi jsme na tento problém hlavně na Sao Miguelu. Mezi vámi a auty v úzkých uličkách není žádná bezpečná zóna a není to úplně příjemné. Obzvlášť když se musíte vyhýbat i protijdoucím. Oproti ostatním ostrovům je na São Miguel aut nejvíce.
  
  
• Pikniková místa – vypadá to, jako kdyby hlavním koníčkem Azořanů bylo vyhodit si z kopýtka tak, že objíždějí ostrovy a grilují a kochají se na těch nejkrásnějších místech, kde už jsou pro ně postavená betonová sezení. Jsou rozesety všude podél silnic.
  
  
• Pečivo – nezapomeňte ochutnat pudinkové koláčky „pastéis de nata“ a jejich příbuzné s pomerančovou nebo ořechovou náplní a placky z kynutého těsta.
  
  
• Veřejné WC a pitná voda – další věcí, kterou na Azorech oceníte, je velký dostatek veřejných záchodů. Jeden jsme dokonce našli u osamoceného kostela mezi pastvinami. Nešetří se tu ani kohoutky s pitnou vodou, která ale mnohdy nemá úplně příjemnou chuť.
  
  
• Klíšťata – a jiná podobná či nebezpečná havěť tu není. Honza na našem posledním výletu v Českém Středohoří prošel loukou, pochvaloval si, jaká je to krása a pak si na cestě všiml, že tam na něj nedočkavě hupslo asi 15 klíšťat. Ale tady kde nic, tu nic.
  
  
• Krajina a příroda – vemte něco z travinatých kopců a luk Irska, hor a pastvin Švýcarska, pralesních rostlin Nového Zélandu, dramatické krajiny Islandu promíchejte to dohromady a dostanete Azorské ostrovy, které nás nepřestávaly překvapovat svou různorodostí krajiny a zelení ze všech koutů světa. 
  
  
• Obyvatelé ostrovů – ti překvapili jenom mě. Můj muž tvrdí, že jsem se na Azořany dívala skrz růžové brýle omámeného turisty a že takhle milí jsou lidi úplně všude.