Na sv. Václava jsme s Honzou nasedli do pendolina a jeli si udělat menší mecheche do západního výběžku Čech, který moc neznáme. Rozjeli jsme to hned na startovní čáře, když se nám podařilo přesednout do špatného vlaku a jet místo do Františkových lázní do německého města Marktredwitz. Budiž jméno tohoto městečka zvěčněno jako jediný vroubek na našem čtyřdenním výletě. Díky výdobytkům moderní civilizace jsme dorazili do nočních Františkových lázní jen s asi dvouhodinovým zpožděním.

Jak se neunudit ve Františkových lázních?

Zdržet se jen půl dne a víc ani ťuk. Ráno po příjezdu už jsme lokali místní vzdoušek a minerální prameny, které jsou na rozdíl od Karlových Varů studené a chuťově o něco pitelnější. Nebo už jsem věděla, co mám čekat. Promenádu jsme prošli cobydup a pak jsme ji prošli ještě jednou, když jsme napoprvé nezjistili, kde že se to schovává mrňavý nahatý František. Nejkrásnější pro nás byla Dvorana Glauberových pramenů - příjemná oáza pro randíčka místních lázeňských hostů. Aspoň jsem si to tak představovala. Dnes už to asi tolik neplatí, nebo už je i konec září dost po sezóně.

Lázeňské centrum je krásně propojené s parky, které přechází do lesoparku s drzými veverkami a lesopark se proměňuje do stezky směrem na Cheb, po které jsme se vydali i my.

Pěší útěk do Chebu

Uprostřed rybníku Amerika ve stejnojmenném lesoparku je ptačí hnízdiště, na které se můžete z dálky dívat z pozorovatelny. A my jsme tedy vypozorovali labutě a kormorány. Měly by tu sídlit i další zajímavější druhy. To bychom stejně nepoznali, ale ten ptačí sněm docela zapůsobí. Zhruba prostředek cesty byl trochu náročnější, když jsme se vymotávali zpátky na značenou stezku do Chebu. Jeden z nás byl možná malinko hysterický, protože se přes bahno a sekající větvičky vymotává nerad. Ale nebudu jmenovat.

Trochu jsme se porozhlédli po Komorní hůrce, což je jedna z nejmladších sopek u nás a kdysi tu kutal i Goethe. Teprve štola z 19. stol. dosvědčila, že se opravdu jedná o sopku a ne o příbytek divných malých černých ?čertovských mužíků, jak si vyprávěli místní. Černou barvu má prokazatelně i sopečný tuf, ze kterého byla postavená obranná věž chebského hradu a ta barva nejspíš budila u návštěvníků hradu respekt a u nás taky, když jsme večer do Chebu dorazili po svých. Město se ohlašovalo postupně, stejně jako u Františkových lázní. Nejprve jsme se dostali do lesní části, který zároveň slouží jako takový otevřený výstavní sál místní lidušky a pak se promění v hodně kultivovaný krásný městský park Krajinka. A najednou jste v Chebu a procházíte pod hradem. Tenhle vstup do města doporučuju rozhodně víc než ten od nádraží.

Chebské centrum je plné krásných barevných domů. Nejkrásnější z nich je Špalíček na náměstí Jiřího z Poděbrad – komplex hrázděných domů ze 13. - 15. století. Mezi nimi je původní úzká ulička, kterou se dostanete až před dnešní muzeum, kde byl kdysi proboden Albrecht z Valdštejna.

Hrad je druhým nejstarším u nás a kromě černé věže se tu dochoval také středověký palác a honosná kaple. Z novějších proměn hradu jsou tu kasematy, kam jsem se podívala až při své druhé návštěvě. Na rozdíl od zbytku naší holčičí party neholduju novodobým vojenským památkám, a tak vás můžu jenom varovat – bacha, klouže to tam a jakmile přestanete dávat pozor na výklad, končíte na zemi!

Historické jádro města je hezky upravené, většina domů je podle cedulek na fasádách městským majetkem, a možná i proto se daří tuhle čtvrť tak udržovat. Bavilo mě jen tak se tu procházet. Třeba i po hlavní pěší třídě se zajímavě vyřešeným osvětlením a kovovou časovou osou z historie Chebu, kterou máte přímo pod nohama. Mám ráda, když moderní architektura umí tlumit svoje ego a jenom nenápadně a funkčně sekunduje historii okolo.

Krásným historickým zákoutím je také Františkánská zahrada s rajským dvorem. Je tu schovaná dokonce socha Lenina, která původně stále před nádražím. Naproti stojí socha pohraničníka se psem.

Kam utéct z Chebu?

Náš druhý výlet na tohle cestování zpátky v čase skvěle navázal. Atmosféře Světa pod hlavou pomohlo, když jsme ráno vstávali do pořádné podzimní mlhy. Náš první cíl byla Bismarckova rozhledna, ze které jsme kvůli počasí nic neviděli, ale místo je to zajímavé. V méně veselých časech ji spolklo zakázané hraniční pásmo a kromě vojáků a „dobře prověřených radistů“ nikdo nevěděl, že stále existuje. Po sametové revoluci ji čekalo znovuobjevení.

Tísnivá atmosféra pohraničí na nás působila, i když už dávno opadla mlha. Od Bismarckovy rozhledny jsme šli několik kilometrů jen ve dvou a minuli německé vesnice, na které v ještě méně veselejších časech dopadl odsun obyvatel a následně i boření ze strany Strany.

Pak jsme dorazili do Starého Hrozňatova a těšili se na barokní poutní areál Maria Loreto. U mě se totiž trochu nečekaně rozvinul zájem o tohle období, i když jsem vždycky víc dávala přednost všemu, co bylo před tím i potom. Jenže přijít v 16:31 znamená, že se dovnitř nedostanete. A na konci září nastává úplná zavírací doba až do jara. Ale naše zklamání trochu vyrovnalo to, že místní „zlí“ klíčníci nás vzali autem odsud až do Chebu. Takže si naše nohy ušetřili ještě 6 km pěšky zpět a jsou jim za to vděčni.

Potřetí jsme zajeli vlakem do přírodní rezervace Soos. Je to rašeliniště, kde probublávají malé „bahenní sopky“. Odtamtud jsme to vzali ještě přes zříceninu hradu ve Starém rybníku. Je kuriózně postavený na rovině, ale mezi dvěma rybníky.

Naší konečnou zastávkou byl Vildštejn ve Skalné. Hrad prošel rozsáhlými opravami od soukromého vlastníka. Je tu impozantní krčma ve středověkém stylu, snad ještě větší než místní muzejní výstavka. Prohlídka, která částečně kličkuje přes hospodu, je zaměřená na hasičskou techniku. Ale tuhle nudnou výstavku doplňují nálezy z dob fungování hradu. Jestli se jiné hrady chlubí pověstmi o bílé paní, tak tady vám rovnou ukážou kostru mladé ženy, která se našla při opravách. Průvodkyně nám s celkem velkou jistotou tvrdila, že to byla nezbedná dcera zdejších pánů, na kterou padlo podezření z čarodějnictví. Příbuzní ji raději potrestali sami, než aby přišli o svůj majetek. Kdo že to byl? Trautenbergové. Kapitolu o zdejších pamětihodnostech se mi tedy podařilo uzavřít trochu morbidně a tak se radši vraťme k Chebu. ↓

Kde bydlet

• Hotel Barbarossa – co by kamenem dohodil od Špalíčku. Je tu krásný snídaňový sál. Kdo rád jí ve fotogenickém prostředí, pochopí, proč to říkám. Pokoje jsou celkem ok, až na to, že nás budilo každé mrknutí oka našeho souseda.

• Penzion u Vlčků – levnější než Barbarossa, stále blízko centra. Báli jsme se, že se nevyspíme kvůli rušné ulici, do které jsme měli výhled, ale bylo to bez problémů. Zdá se, že tu odhlučnění měli vyřešené lépe. Pokoje mnohem hezčí, než vypadají z fotek.

Kde se najíst a kde si dát dortík

Pokud netoužíte po staročeské klasice nebo obligátní pizze nezbývá moc možností.

• Trento – otevřené v letošním září. Daleko přesahuje ostatní chebské výkrmny. I cenou. Restaurace s italskou kuchyní a s možnostmi i pro ty, kteří neholdují masu v jakékoliv podobě, byla záchrana.

• Čtenářská kavárna – otevírací doba nám nebyla nakloněná, takže jsme se sem nakonec nedostali, ale zmiňuju kavárnu jako případné útočiště na otestování. Zdá se, že tu vaří i pro vegetariány. Ale jen do šesti. A jen ve všedních dnech.

• Dobrá čajovna – čaj + jídlo + obsluha, která zabírá stolek pro dva, i když je v celé čajovně totálně narváno. Jestli chcete klidný povídací večer, udělejte si rezervaci. Nebo radši ne, ať vás ty hordy mladších nájezdníků neotráví všemi těmi zplodinami z vodních dýmek.

• Caffe 11 – dobré víno a široko daleko asi nejdelší otevíračka – v pátek a v sobotu do půlnoci.

• Coffee Kapucín – vše výše zmíněné je na pěší třídě nebo kousíček od ní, tahle kavárna je blízko Františkánské zahrady a u fajn dortíku a kafe jsme tu sledovali první výsledky voleb. Příjemné místo, zasloužilo by si víc návštěvníků.